Sabat a svátky Sabatu

Čarodějnický sabat, čarodějný sabat, černý sabat, případně v příslušném kontextu krátce jen sabat je tradované označení nočního orgiastického shromáždění čarodějnic vedených ďáblem. O čarodějných sabatech se mluví zejména v souvislosti s pronásledováním čarodějnic, k němuž docházelo v Evropě především v 15.-18. století.

Původ slova

Výraz sabat se odvozuje z latinské podoby hebrejského šabat (שַׁבָּת, odpočinek). Z výrazu pro židovský svátek se ve středověké Evropě stal výraz pro nekřesťanské (tedy též tendenčně nepřátelské) svátky obecně, a byl přenesen též na údajné svátky čarodějnic. Novodobě se objevují též jiné návrhy původu slova, například odvození z orgiastických sabazií, svátků thráckého boha Sabazia, který byl posléze Řeky ztotožněn s Dionýsem.

Průběh sabatu dle historických křesťanských záznamů

Podle popisů pronásledovatelů čarodějnic byl sabat tajným shromážděním za noci, nejlépe za úplňku. Hlavní nocí čarodějnic byla Valpuržina noc (též filipojakubská noc), noc ze 30. dubna na 1. května. Sabaty se konaly na horách, skalách nebo pustých místech (Petrovy kameny apod.). Čarodějnice se tam obvykle dopravovaly na koštěti, jiném předmětu (namazaném kouzelnou mastí) či na pomocníkovi, který jim byl dán ďáblem a který jim saje z čarodějného znaménka za své služby krev. Pomocník mohl měnit své podoby – např. v kozla, ve vlka, v černou kočku či mouchu, aby se za čarodějnicí dostal všude. Dle pověry Sabatu předsedal ďábel, který tam hostoval v podobě polokozla-poločlověka. Ve skutečnosti se jednalo o Rohatého boha. Čarodějnice ho seznámily se svou činností, dostaly od něho další příkazy, resp. představily novou budoucí členku a udělaly s ní vstupní rituál. Vařily si v kotlíku lektvary, zpívaly a tancovaly (někdy i nahé), skákaly do ohně či přes něj, rituálně obětovaly, prováděly rouhavé úkony (plivání na hostie, šlapání na kříž) a oddávaly se smilstvu, často incestnímu (krvesmilstvu). Některých sabatů se totiž účastnili i muži a děti, které tam pásly ropuchy.

Čarodějný sabat v moderní době

Náboženství wicca a některá další pohanských náboženství užívají výraz sabat pro označení osmi svátků v průběhu roku.

Svátky Sabatu

Wiccané slaví během roku osm velkých svátků, které se většinou označují jako sabat, a dvanáct až třináct úplňků obvykle označovaných esbaty. Někteří slaví i noci kdy měsíc není vidět = nov. Velké svátky jsou odvozeny z postupné dráhy slunce kolem země (slunovraty, rovnodennosti a vrcholy ročních období). Ve dnech svátků se obvykle nevykonává magická práce, přesto je mnoho wiccanů považuje za obzvláště vhodné dny pro magické účely. Každý sabat je odlišný od jiného a většinou se vztahuje k příslušné fázi mýtu o Bohu a Bohyni. Esabaty se od sebe většinou neliší.
Jednotlivé sabaty jsou většinou označovány keltskými jmény:

Imbolc 1. - 2. února (Imbalk, Imbolg a pod.) je označován jako „svátek světel" a pojí se k živlu ohně. Jeho dnešním ekvivalentem jsou Hromnice. O tomto svátku mladý bůh dosahuje dospělosti a společně s Bohyní se vrací z podsvětí, kde zůstává jen starý bůh, jehož moc (projevená jako zima) už mizí. Někteří jej slaví jako nový rok. K jeho tradicím patří rozžínání všech světel, tradičním pokrmem jsou mléčné výrobky a kořeněná jídla.

Ostara 21. - 22. března (obvykle bez různočtení, jarní rovnodennost) je oslavou příchodu jara. Zvykem jsou květiny, rituální zasazování semen a práce s bylinkami.

Beltine 30. - 1. května (Beltain, Beltaine, Beltine..., přelom dubna a května, oblíbené „pálení čarodějnic", filipojakubská noc) je oblíbeným svátkem plodnosti. Staví se májka jako symbol spojení mužského a ženského principu, tradičním jídlem jsou koláče. Pálení očistných ohňů během tohoto svátku je stará keltská tradice a název svátku je odvozen z keltských jazyků, např. z irštiny. Svátek zřejmě souvisel se začátkem letní pastevecké sezóny, a pro Kelty měl jak rituální, tak i politický význam.

Litha 21. - 22. června (Letní slunovrat, svatojánská noc) je typická přeskakováním ohně - symbolickým očišťováním a spalováním všeho špatného. Tradičně se jí čerstvé ovoce.

Lughnasad 31. července - 1. srpna (Lugnasad, Lunasa...,) je prastarým keltským svátkem žní. Oslavuje se plodnost země a vrchol cesty slunečního boha. K tradicím patří pletení panenek z klasů, k tradičním jídlům patří jakékoli výrobky z obilí a mošt.

Mabon 21. - 23. září (Podzimní rovnodennost) se v pozdějších dobách oslavoval jako dožínky. Bohyně se stále ještě pohybuje po světě, zatímco Bůh je už v podsvětí. Právě o tomto svátku se ale vrátí na zem, aby mohl Bohyni ještě uvidět. Poté ji s sebou bere do podsvětí (tento sestup do podsvětí probíhá až do svátku Samhain). K tradičním jídlům patří ovoce, cereálie, ořechy a luštěniny.

Samhain 31. října - 1. listopadu (Samain, Samana...,) je obvykle v keltské tradici označován jako konec starého roku a začátek nového. Začíná temná polovina roku. Bůh se nyní stává vládcem mrtvých. Tento svátek je spojen se smrtí a s mrtvými předky. Je to vhodná doba ke zbavení se zlozvyků. K jídlu se hodí jablka, víno, maso.

Yule 21. - 22. prosince (Zimní slunovrat) je nejtemnějším dnem roku, ale právě od tohoto dne zase začne světla přibývat. O tomto svátku se totiž narodil Bohyni syn, který je budoucím bohem (starý bůh stále ještě žije, ale už spíš jen dožívá). Obvykle se vyzdobují příbytky, zapaluje se oheň. Je to vhodná doba pro věštění, někteří jej slaví jako nový rok. Tradičními jídly jsou ořechy, sušené ovoce, jablka, vepřové maso, zvěřina, pivo, ibiškový čaj.

Filipojakubská noc je dnes v Česku spojena se slavností pálení čarodějnic. Podobně jako při čarodějném sabatu se i během této slavnosti rozdělává mohutný oheň, v němž se však spálí figura čarodějnice, která spíše upomíná na upalování čarodějnic jako rozsudek inkvizičního procesu. Zvyk pravděpodobně souvisí s pohanským obyčejem vynášení Morany.